Dr. Gerald Hüther
Píšeme vám přímo z konference! Byla to dlouhá cesta, ale hned první příspěvek stojí za to! Prof. Dr. Gerald Huther začal konferenci zásadním tématem: RADOST Z UČENÍ. Položil si základní otázku: Kde se ta radost ztrácí?
Text je pouze rychlým záznamem přímo z přednášek konference NEUROVĚDA VE VZDĚLÁVÁNÍ
Důvodem je ztráta možnosti být tvůrcem vlastního učení. Dítě v raném dětství objevuje svět a toto objevování je plně v jeho kontrole. S příchodem školy se situace mění - ze subjektu se stává objekt (neboli předmět). Dítě nemůže kontrolovat (nést) proces vzdělávání (řešená problému) a hledá způsoby jak situaci opět zvrátit, aby se ke kontrole dostalo. Často je to namířeno proti osobám, které kontrolu převzaly (rodiče, učitel). Dětský mozek pak tato řešení posiluje (chemicky) a upevňuje neuronální struktury, které k němu vedly. Velmi snadno si tak dítě upevní tyto postupy směrem k druhým (manipulace, ovládání, moc) anebo k sobě (nezdravá sebekritika, bezmocnost, selhání). Kořenem je zde doslova "objektivizace" - proces, kdy druhé lidi a situace, kdy nás chtějí ovládnout, vnímáme jako objekty (předměty). Ve škole pak dítě ztrácí radost z učení, které bylo takto vyňato z jeho repertoáru jako subjektu. Ztratili kontrolu nad procesem učení. Mozek zde opět začne potlačovat (chemicky) radost z učení. Je to způsobeno naší neustálou snahou dítě řídit a "připravovat na život". Průzkumy dokazují, že právě tato snaha je kontraproduktivní a zbavuje děti radosti z objevování, a tak snižuje výrazně samotnou schopnost dítěte něco se naučit. Výzkumy hovoří, že k tomuto jevu dochází často již v předškolním věku.
Mohli bychom snadno nabýt dojmu, že s tím nelze nic podniknout, ale cesta zde je: spočívá v rozšiřování tzv. osobního dosahu - možností - každého jednotlivce v dané společnosti (vzdělávací, obecné atd.). Pokud každý člověk rozšíří o trošku svůj dosah (vytvoří prostor pro ostatní) v směru potvrzení subjektu, vznikne poměrně dobrý manévrovací prostor.
Jak z toho ven? Každý člověk přichází na svět s mnoha talenty a schopností naučit se řadu věcí. Potřebuje tuto schopnost, aby obstálo v prostředí, které tvoří předměty, osoby a situace každého dne. A zde se často dítě jednoduše ztratí, zamotá. To je nebezpečný stav, kdy se dítě cítí jako oběť, předmět, neví si rady. Potřebuje pomoc druhých. Ale zde nepomohou rady a poučování a dokonce ani odměňování a trestání - je to opět "objektivizace" - dělá to z nás předmět. Otázka nezní "Jak tě z toho dostaneme", ale "Co můžu udělat, abys ty sám našel cestu ven". Výsledek se dostaví pouze pokud dítě/člověk sám dostane chuť věc řešit. Potřebujeme člověka vrátit do okamžiku, kdy jej bavilo věc řešit (místo, než se ztratil). Znamená to znovu získat duši objevitele. Nejjednodušší cesta k tomu je vzájemné potkávání v prostředí plného zájmu. To nastává v různých situacích (třeba v kině nebo když se člověk dívá na fotky ze svého dětství...).
Jak dojít co nejdál? Logicky: začít u těch, kdo jsou životem nejméně zamotaní/ztracení - tedy dětmi.